Articles

Óda na Afroditu

Afrodita, téma Sapfóiny básně. Tato mramorová socha je římskou kopií Praxitelovy Afrodity z Knidu

Báseň je napsána eolickou řečtinou a rozvržena do sapfických strof, metra pojmenovaného podle Sapfó, v němž po třech stejných delších verších následuje čtvrtý, kratší. V helénistických vydáních Sapfóina díla byla první básní I. knihy její poezie. Jelikož báseň začíná slovem “Ποικιλόθρον'”, vymyká se pořadí dodržovanému ve zbytku I. knihy, kde jsou básně řazeny abecedně podle počátečního písmene. Se svými sedmi strofami je báseň nejdelším dochovaným fragmentem z I. knihy Sapfó.

Oda je psána formou modlitby k bohyni lásky Afroditě od mluvčího, který touží po pozornosti nejmenované ženy. Její struktura odpovídá třídílné struktuře starořeckých hymnů, které začínají invokací, následuje vyprávěcí část a vrcholí prosbou k bohu. Mluvčí je v básni identifikována jako Sapfó, což je jedno z pouhých čtyř dochovaných děl, kde se Sapfó jmenuje. Pohlaví Sapfóina milého je určeno pouze z jediného slova, ženského rodu εθελοισα ve 24. verši. Toto dnes již standardní čtení poprvé navrhl v roce 1835 Theodor Bergk, ale plně bylo přijato až v 60. letech 20. století. Ještě v roce 1955 Edgar Lobel a Denys Page ve svém vydání Sapfó poznamenali, že autoři toto čtení přijali “bez nejmenší důvěry v něj”.

Sapfó žádá bohyni, aby zmírnila bolesti její neopětované lásky k této ženě; poté, co je takto vzývána, zjevuje se Afrodita Sapfó a říká jí, že žena, která odmítla její dvoření, ji bude časem zase pronásledovat. Báseň končí další výzvou k bohyni, aby pomáhala mluvčí ve všech jejích milostných bojích. Svým odkazem na milovanou ženu je “Óda na Afroditu” (spolu se Sapfó 31) jedním z mála dochovaných Sapfóiných děl, která poskytují důkaz, že milovala i jiné ženy. Báseň obsahuje jen málo indicií o kontextu provedení, ačkoli Stefano Caciagli naznačuje, že mohla být napsána pro publikum složené ze Sapfóiných přítelkyň.

Oda na Afroditu je silně ovlivněna homérským eposem. Ruby Blondellová tvrdí, že celá báseň je parodií a přepracováním scény z páté knihy Iliady mezi Afroditou, Athénou a Diomédem. Vliv Sapfó na Homéra je zřejmý zejména ve třetí strofě básně, kde je Afroditin sestup do světa smrtelníků poznamenán “faktickým vpádem homérských slov a frází”.

Klasikové se neshodují v tom, zda byla báseň zamýšlena jako vážné dílo. Ve prospěch vážné interpretace básně se vyslovuje například C. M. Bowra, podle něhož báseň pojednává o skutečné náboženské zkušenosti. Naproti tomu A. P. Burnett vidí skladbu jako “vůbec ne modlitbu”, ale jako odlehčenou, jejímž cílem je pobavit. Některé jinak obtížně vysvětlitelné prvky básně lze vysvětlit jako humorné. Například na začátku třetí strofy básně vzývá Sapfó Afroditu ve voze “zapřaženém do krásných vrabců”, což je věta, kterou lze podle Harolda Zellnera nejsnáze vysvětlit jako formu humorné slovní hříčky. Afroditina řeč ve čtvrté a páté strofě básně byla rovněž interpretována jako lehkovážná. Keith Stanley tvrdí, že tyto verše zobrazují Afroditu “žertovně šikanující” Sapfó, přičemž po trojím opakování δηυτε následuje hyperbolické a lehce výsměšné τίς σ’, ὦ Ψάπφ’, ἀδικήει;

.