Articles

Dubnová invaze do Veracruzu

Ve Spojených státech se ozývaly i hlasy odporu – ale také rychlé podpory. Bulvární tisk Williama Randolpha Hearsta se podobně jako v případě Kuby v roce 1898 nejen shromáždil za vylodění ve Veracruzu, ale vedl kampaň za invazi do celé země. Spisovatel Jack London, který spojoval jistou míru revolučních nálad s rasistickou etikou nadřazenosti bělochů, napsal v časopise Collier’s: “Věru, Veracruzané budou dlouho vzpomínat na to, že je dobyli Američané, a budou toužit po blaženém dni, kdy je Američané znovu dobudou. Nevadilo by jim, kdyby byli takto dobýváni až do konce věků.”

Ve skutečnosti Veracruzané reagovali zuřivě. Americká armáda se nemusela postavit pravidelné armádě. (Federální jednotky generála Huerty dostaly od města rozkaz.) Byli to obyvatelé Veracruzu – zedníci, policisté, tesaři, metaři, majitelé obchodů, studenti námořní akademie, dokonce i vězni -, kdo se postavil na odpor. Téměř každá veracruzská rodina si uchovává vzpomínku na alespoň jeden hrdinský čin: mladá Judith Oropeza, která házela na Američany cihly ze střechy; prostitutka přezdívaná “Amerika”, která si na plochou střechu postavila muniční pás a střílela dolů na “gringos”; dělostřelecký poručík José Azueta, který zcela sám, se zastaralým kulometem, kryl ústup svých kamarádů z námořní akademie, kteří bojovali s Američany. Na konci bojů zahynulo 193 Mexičanů (včetně poručíka Azuety) a 19 amerických vojáků.

Americká intervence zjevně nedosáhla svých cílů. K pádu generála Huerty o několik měsíců později přispěla jen nepatrně a na výsledek občanské války v Mexiku měla jen malý vliv. Expediční síly zůstaly ve městě sedm měsíců, než jej opustily a předaly do rukou konstitucionalistické armády Venustiana Carranzy, méně revoluční frakce, než byly ty, v jejichž čele stáli populární caudillos Pancho Villa a Emiliano Zapata. Bez potřeby ochranné americké námořní pěchoty zůstaly ropné vrty v oblasti s bohatou produkcí nedotčeny až do konce občanské války. Evropské mocnosti – zejména Anglie a Německo – se z Mexika stáhly, ačkoli jejich odchod ze scény neměl s americkou intervencí nic společného: Vypukla první světová válka. A Wilsonovi se samozřejmě nepodařilo “naučit Mexičany demokracii”.

To, čeho intervence dosáhla, bylo obnovení nevraživosti mezi Mexičany. Tisíce Veracruzanů v tichosti odešly do vnitřního exilu a vyhýbaly se jakékoli spolupráci s okupanty. Jen menšina občanských zaměstnanců byla ochotna spolupracovat s prozatímní vládou Američanů. Potřebám obyvatelstva se věnovala paralelní mexická správa. A mexický nacionalismus prošel prudkým vzestupem – s hlubokými a dlouhodobými důsledky.

Zkušenosti z Veracruzu vrhají světlo na nacionalismus dalších karibských zemí, jako je Dominikánská republika, Nikaragua a zejména Kuba. V každé z těchto zemí vyvolala hluboký odpor fyzická přítomnost útočníka. Na Kubě zašly Spojené státy až do krajnosti a vytvořily něco jako protektorát založený na naprostém ztotožnění americké zahraniční politiky s americkými soukromými zájmy. V důsledku toho v roce 1922 jeden kubánský novinář předpověděl, že “nenávist k Severoameričanům se stane náboženstvím Kubánců”

.