Articles

Header Ad

V církvi existuje rozdělení. No, v církvi je spousta rozdělení. Ale jedno z nejvíce znepokojujících se podle mého názoru soustřeďuje kolem myšlenky uctívání:

Je to rozdělení mezi těmi, kteří chápou, co znamená uctívat Boha “v duchu a v pravdě” (Jan 4,24), a těmi, kteří to nechápou.

Toto rozdělení církve má za následek apatické sbory a sbory podezřelé z “charismatu”.

Všichni jsme slyšeli tvrzení, že “uctívání není jen zpívání”. Ale buďme upřímní: tato slova znějí stále méně pravdivě, když ostatní aspekty našeho života neodrážejí vůbec žádnou míru uctívání.

Jsem pevně přesvědčen, že uctívání je jedním z nejdůležitějších aspektů našeho křesťanského života, ne-li tím nejdůležitějším. V důsledku toho se na ni satan přímo, vydatně a bez ustání zaměřuje. A z tohoto důvodu je životně důležité pochopit, co skutečně znamená uctívání – a proč je uctívání mnohem víc než jen zpívání v kostele.

Boj proti nevědomosti

Pokud existuje v církvi rozdělení, které lze řešit, pak je třeba ho řešit. Bible hovoří jasně: Jediný způsob, jak řešit, zpochybňovat a napravovat problémy v církvi, ať už jsou kulturní nebo náboženské povahy, je podívat se na to, co říká Bible.

Apoštol Pavel v dopise Timoteovi nabádá svého mladého studenta v hodnotě Božího slova: “Všechno Písmo je inspirováno Bohem a je užitečné k vyučování, k napomínání, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonalý, vybavený ke každému dobrému skutku” (2. Timoteovi 3,16-17).

Přirozeným rozšířením tohoto tvrzení je potřeba, aby se křesťané učili. Skutečnost pravé bohoslužby nepochopíme jen tím, že vejdeme do svatyně. Kojenci se učí svůj rodný jazyk tím, že stále dokola slyší vyslovovaná slova. Nechápou však, co tato slova znamenají, dokud se nenaučí chápat, které slovo patří ke kterému předmětu nebo činnosti.

Slovům je třeba dát význam, aby mohla být správně používána, a totéž platí pro činnosti a myšlenky.

Ten, kdo tvrdí, že “bohoslužba není jen zpěv”, má pravdu – měli bychom v tom mít jasno. Stejně tak ne každý bude uctívat Boha úplně stejným způsobem: Někomu může zvedání rukou nebo tanec v uličkách oprávněně připadat špatné, zatímco pro jiného je špatné nezvedat ruce a tančit při zpěvu – jeden nemůže vyčítat druhému, protože nemůžeme vědět, co je v srdci druhého.

Musíme si však položit otázku: Proč nezvedáte ruce, netančíte radostí a neprovoláváte slávu Pánu? Vždyť to nejsou moderní myšlenky, vnesené ze světské společnosti do Boží církve – jak mnozí dlouho naznačovali. Naopak, v celém Starém zákoně opakovaně vidíme, jak Boží vyvolený lid reaguje na Boží přítomnost s nefalšovanou a nespoutanou radostí.

Archa úmluvy

Po více než 400 let putovala Archa úmluvy s Božím lidem a symbolizovala Boží přítomnost s ním. Ve 2. Samuelově knize David začíná dlouhý proces stěhování archy úmluvy do Jeruzaléma a “David a celý izraelský dům oslavovali před Hospodinem s nejrůznějšími nástroji z jedlového dřeva, s lyrami, harfami, tamburínami, sistrumy a cimbály” (2. Samuelova 6,5).

Poté, když archa úmluvy konečně dorazila do Jeruzaléma, “David před Hospodinem tančil ze všech sil” (2. Samuelova 6,14). Říká se, že David tančil tak divoce, že “Saulova dcera Míkol pohlédla z okna a viděla krále Davida, jak poskakuje a tančí před Hospodinem, a v srdci jím pohrdla”. (6,16) Když se později David vrátil do její přítomnosti, posmívala se mu za jeho exhibici:

“Jak se dnes izraelský král vyznamenal!” řekla. “Vystavoval se dnes před zraky otrokyň svých poddaných, jako by se vystavoval sprostý člověk.” (6,20)

Davidova odpověď by měla být odpovědí nás všech, když nás někdo vidí, jak uctíváme Boha:

Viz také

“Tančil jsem před Hospodinem, který si mě vyvolil místo tvého otce a celé jeho rodiny, aby mě ustanovil vládcem nad Hospodinovým lidem Izraelem. Budu oslavovat před Hospodinem a ještě více se pokořím a ponížím.” (6,21-22)

Podobně oplývali touhou chválit Boha vším, co měli: “Chvalte Hospodina na lyru, muzicírujte mu na desetistrunnou harfu” (33,2); “Zpívejte Hospodinu novou píseň … Jásejte Hospodinu, celá země, jásejte, křičte radostí a zpívejte” (98,1.4).

Uctívání v našich církvích

Nový zákon popisuje uctívání Boha trochu jinak, jak se dalo očekávat v řadě knih založených na Ježíšově záměru naplnit Zákon (Mt 5,17) způsobem, který jej nově vykládá pro všechny. Uctívání už nebude mít takovou podobu, jakou se stalo – rituální sérii mechanických pobožností soustředěných kolem jeruzalémského chrámu.

Naopak, Ježíš řekl samařské ženě, že “přichází hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě … přichází hodina, a už je tady, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a pravdě”. (Jan 4,221.23)

To začíná nabývat konkrétnější podoby, když čteme Pavla, který píše Římanům:

“Proto vás, bratři, pro Boží milosrdenství vybízím, abyste svá těla přinášeli jako živou oběť, svatou a Bohu milou; to je vaše duchovní uctívání. Nepřizpůsobujte se tomuto věku, ale proměňujte se obnovou své mysli, abyste rozeznávali, co je dobrá, příjemná a dokonalá Boží vůle.” (Římanům 12,1-2)

Toto “proto”, které čteme, spojuje tento pokyn s celým dosavadním učením listu Římanům – jinými slovy, mnohé pokyny, jak žít zbožný život, představují způsob, jakým bychom měli uctívat Boha. Everett F. Harrison a Donald A. Hagner říkají, že Pavlova představa uctívání zde “nevystihuje pouze myšlenku uctívání Boha, ale zahrnuje celou škálu života a činnosti křesťana.”

Ať už v kostele zpíváme, modlíme se nebo sloužíme; nebo žijeme svůj život v práci, doma či při hře, uctívání Boha by mělo být přirozeným pokračováním všeho, co děláme. Dále by uctívání Boha mělo v našem srdci vypadat stejně, ať už pracujeme nebo se podepisujeme, modlíme se nebo si hrajeme.