Articles

Komentář k Římanům 12,9-21

X

Soukromí & Cookies

Tato stránka používá cookies. Pokračováním souhlasíte s jejich používáním. Zjistěte více, včetně toho, jak cookies ovládat.

Mám to!

Reklamy

Poznámky (NET překlad)

9 Láska musí být bez pokrytectví. Ošklivte si to, co je zlé, lpěte na tom, co je dobré.

Je pozoruhodné, že tyto verše tvoří řada vět využívajících pouze příčestí (spíše než dokonavá slovesa). Tato příčestí jsou obecně považována za ekvivalent imperativů (tak např. NIV, NRSV), což je použití, o němž se soudí, že odráží semitský původ. Celou pasáž je možné chápat spíše jako deskriptivní než preskriptivní – jako výpověď o lásce, po níž následují příklady, jak se tato láska projevuje. Pasáž by pak zněla takto: “láska je opravdová, oškliví si zlé, lpí na dobrém, jsou si oddáni bratrskou láskou, předhánějí se v prokazování cti, nechybí jim horlivost, jsou horliví v duchu, slouží Pánu, radují se v naději, jsou trpěliví v soužení, vytrvalí v modlitbě, přispívají na potřeby svatých, praktikují pohostinnost”.1

Láska bez pokrytectví (anypokritos) znamená opravdovou, upřímnou lásku (2 Kor 6,6; 1 Pt 1,22) na rozdíl od pouhé vnější laskavosti či příjemnosti.

První křesťané zvolili pro vyjádření charakteristické povahy lásky, která měla být základem všech jejich vztahů, poměrně vzácný termín: agapē. Tento termín zde Pavel používá, přičemž určitý člen (v řečtině) znamená, že mluví o dobře známé ctnosti. Ve skutečnosti Pavel považuje lásku za tak základní, že nás zde ani nenabádá k lásce, ale k tomu, abychom se ujistili, že láska, o níž předpokládá, že ji již máme, je “pravá”. Tím, že Pavel nabádá, aby naše láska byla opravdová, varuje před tím, aby se naše láska stala pouhou přetvářkou, vnějším projevem nebo citem, který neodpovídá přirozenosti Boha, který je láska a který si nás zamiloval.2

Výrazy “hnusit se” a “lpět” jsou velmi silné termíny.

10 Buďte si navzájem oddáni vzájemnou láskou a projevujte horlivost ve vzájemné úctě.

První příkaz v 10. verši staví do popředí rodinnou náklonnost, která by měla charakterizovat Boží lid. Slovo ϕιλόστοργοι (philostorgoi, milující draze) označuje vřelou, rodinnou lásku, stejně jako výraz ϕιλαδελϕίᾳ (philadelphia, bratrská a sesterská láska). Pavel chápe církev jako rodinu, která je ještě bližší než biologická rodina, neboť všichni jsou spojeni s Kristem jako bratři a sestry (srov. 1 Tim 5,1-2). Mezi údy těla by tedy měla proudit vřelá náklonnost.3

Obecný význam druhé výzvy v tomto verši je dostatečně jasný: Křesťané se mají snažit uznávat a oceňovat ostatní věřící. O jeho přesném významu se však vedou diskuse. Sloveso, které zde Pavel používá, znamená “jít napřed”, často s další nuancí, že někdo jde napřed, aby ukázal cestu někomu jinému. Vezmeme-li sloveso v tomto základním významu, mnoho raných překladů a komentátorů i těch novějších se domnívá, že Pavel má na mysli něco jako “předbíhat jeden druhého v prokazování cti”. Jiní však naznačují, že sloveso by zde mohlo mít neobvyklý význam “považovat se za lepšího”, a tak překládají “v prokazování cti dávat přednost jeden druhému”. Každý z těchto výkladů má své slabiny; já však dávám přednost prvnímu z nich, protože druhý předpokládá jinak nedoložený význam slovesa. Pavel tedy vyzývá křesťany, aby se navzájem předháněli v prokazování cti jeden druhému; například aby uznávali a chválili úspěchy jeden druhého a aby si navzájem projevovali úctu.4

V kultuře cti a hanby bylo uctívání sebe sama nebo upevňování cti vlastní a své rodiny či kmene prvořadým zájmem. Člověk ctil druhé, ale Pavel mluví o jakémsi vzájemném ctění druhých, které nebere ohled na hierarchické pořadí nebo společenské postavení. Pavel vlastně dekonstruuje nebo přesměrovává některé hlavní hodnoty kultury. Dobrý způsob, jak zde vykládat příkaz, je: “Jděte první a veďte se v prokazování úcty jeden druhému. “5

11 Nezaostávejte v horlivosti, buďte nadšení v duchu, služte Pánu.

První pozitivní napomenutí zní: ale udržujte si duchovní zápal (lit. “buďte ve varu ducha”). Podobný výraz se nachází je ve Sk 18,25, kde je Apollos popsán jako ten, kdo “mluvil s velkým zápalem”, což naznačuje, že alternativní podání: “Buďte rozpáleni duchem” je nepravděpodobné. Někteří zde vidí zmínku o “duchu” jako odkaz nikoli na lidského ducha, ale na Ducha svatého. V takovém případě by Pavlova výzva zněla: “dovolme Duchu svatému, aby nás “zapálil”; otevřeme se Duchu, když se nás snaží podnítit k “rozumnému uctívání”, k němuž nás Pán povolal”. Protože se však ostatní napomenutí v této sérii týkají postoje věřících při službě Pánu, je pravděpodobně nejlepší zůstat u názoru, že Pavel mluví o potřebě, aby věřící udržovali zápal ve svém vlastním duchu.6

Zápal a nadšení mohou lidi strhnout různými směry. Pavel čtenářům připomíná, že cílem horlivosti a nadšení má být služba Pánu.

12 Radujte se v naději, vytrvejte v utrpení, vytrvejte v modlitbě.

Slovo přeložené jako “být trpělivý” znamená vytrvat ve svém přesvědčení nebo jednání tváří v tvář odporu, to znamená stát si za svým, vytrvat nebo vydržet.7

Jedním ze způsobů, jak vytrvat v utrpení, je vytrvat v modlitbě.

13 Přispívat na potřeby svatých, usilovat o pohostinnost.

Nabádání k pohostinnosti je v raně křesťanské literatuře běžné a je zajímavé, že velká část takových nabádání se zdá být určena církvi v Římě (srov. Žid 13,2; 1 Klement 1,2; 10,7; 11,1; 12,1; Hermas, Mandát 8,10), snad proto, že byla obzvláště roztříštěná.8

Pohostinnost lze definovat jako “proces, jímž se mění status cizince z cizince na hosta”. Není to něco, co člověk poskytuje rodině nebo přátelům, ale cizincům. Cizinci pohostinnost potřebují, protože jinak s nimi bude zacházeno jako s nelidmi, protože jsou potenciální hrozbou pro komunitu. Cizinci neměli žádné právní ani zvykové postavení, a proto potřebovali patrona v komunitě, kterou navštívili. Ve starověkém středomořském světě neexistovalo univerzální bratrství.

Určitá “pravidla” pohostinnosti museli dodržovat hosté i hostitelé. Hosté nesměli (i) urážet svého hostitele nebo projevovat jakoukoli nevraživost či rivalitu; (ii) jakýmkoli způsobem si přivlastňovat roli hostitele, například se chovat jako doma, i když k tomu nebyli pozváni, rozkazovat závislým osobám hostitele a klást hostiteli požadavky; (iii) odmítat, co se jim nabízí, zejména jídlo. Hostitelé zase nesměli (i) urážet své hosty nebo dávat najevo nepřátelství či soupeření; (ii) zanedbávat ochranu cti svých hostů; (iii) neprojevovat zájem o potřeby svých hostů.

Pohostinnost nebyla reciproční mezi jednotlivci (protože jakmile se lidé stali hosty, přestali být cizinci), ale byla reciproční mezi společenstvími. A právě vlastnímu společenství byli cizinci povinni zpívat chválu na své hostitele, pokud s nimi bylo zacházeno dobře (srov. 3 Jan 5-8), a kterému měli podat nepříznivou zprávu, pokud nebyli řádně přijati (srov. 3 Jan 9-10). Obce oplácely pohostinnost cizincům z jiné obce, pokud tato obec dobře zacházela s vlastními lidmi.

Ve věci pohostinnosti byly důležité doporučující dopisy. Jejich funkcí bylo “pomoci zbavit cizince jeho cizosti, učinit z něj alespoň částečného cizince, ne-li přímo hosta”. Odmítnout přijmout doporučeného znamenalo zneuctít toho, kdo ho doporučil, a ve středomořské kultuře prvního století musel zneuctěný hledat satisfakci, nebo snášet hanbu, která se na něj vrhla odmítnutím jeho doporučení.9

14 Žehnejte těm, kdo vás pronásledují, žehnejte a neproklínejte.

14. verš je parafrází Mt 5,44/Lk 6,27-28 (srov. 1 Kor 4,12; 1 Pt 3,9).

Mt 5,44: Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují

Lk 6,27-28.

Mt 5,44: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují: Já však říkám vám, kteří posloucháte:

Zdá se, že Pavel spojuje tyto dvě podoby Ježíšova výroku z “Kázání na hoře / na rovině”, což možná naznačuje, že zde cituje předsynoptickou podobu jednoho z nejznámějších a nejpřekvapivějších Ježíšových požadavků týkajících se království. Ježíšův příkaz, aby jeho následovníci odpovídali na pronásledování a nenávist láskou a požehnáním, byl totiž v řeckém i židovském světě bezprecedentní. Pavlovu závislost na Ježíšově učení v tomto bodě podporuje skutečnost, že v témže odstavci zřejmě odkazuje na další části Ježíšova učení o lásce k nepříteli z téhož “kázání” (srov. v. 17a a 21). Pavel samozřejmě neidentifikuje, že toto učení pochází od Ježíše. To však může svědčit nikoli o tom, že by neznal jeho zdroj, ale o tom, že tento zdroj byl natolik známý, že nevyžadoval výslovnou zmínku.10

Mimo Ježíšovu komunitu existuje jen málo důkazů o tom, že neodplácení bylo kodexem, podle kterého žili první Židé. Těch několik málo nabádání, která existují, se týká toho, aby se neprováděla pomsta vůči židovským spoluobčanům. Ježíšova výzva jde ještě dál. Jak říká Dunn, Pavel zachází s Ježíšovými slovy jako s něčím známým a jako s živou tradicí, takže není třeba je doslovně citovat ani uvádět zdroj.11

V Písmu je “požehnání” obvykle spojováno s Bohem; on “vlastní a rozdává všechna požehnání”. “Žehnat” svým pronásledovatelům tedy znamená vyzývat Boha, aby je obdařil svou přízní. Jeho opakem je samozřejmě proklínání – prosba, aby Bůh na člověka seslal pohromu a/nebo duchovní zkázu. Tím, že Pavel zakazuje proklínání a zároveň nařizuje žehnání, zdůrazňuje upřímnost a cílevědomost láskyplného postoje, který máme mít vůči svým pronásledovatelům.12

15 Radujte se s těmi, kdo se radují, plačte s těmi, kdo pláčou.12

Tyto dvě činnosti jsou konkrétními projevy opravdové lásky. Srov. 1 Kor 12,25-26; Sir 7,34.

16 Žijte ve vzájemné shodě, nepovyšujte se, ale spojujte se s pokornými. Nebuďte domýšliví.

Žít v souladu znamená žít s jednotnou myslí (Sk 4,32; Flp 2,2-4). “Smysl těchto pokynů nespočívá v tom, že by věřící měli zastávat naprosto stejné názory, ale v tom, že by měli smýšlet a jednat tak, aby podporovali soulad a shodu. “13

Pavel si přeje celým srdcem a s úctou k sobě samému takovou službu, která zahrnuje pokorné a bere na sebe i podřadné úkoly. Pavel zde vystupuje jak proti římským patricijským představám o podřadné práci, která je pod důstojnost člověka, tak proti stratifikačním tendencím kultury. Mluví zejména k pohanům, pro které pokora a zacházení se všemi stejně nebyly známé a rozšířené ctnosti.14

Poslední pokyn v 16. verši pravděpodobně souvisí s předchozím. Ti, kdo se nestýkají s pokornými, jsou “moudří podle svého vlastního mínění”. Odmítají se stýkat s ostatními, protože se považují za lepší v moudrosti. Vykoupené společenství by se mělo vyznačovat pokorným zájmem o druhé a se všemi by se mělo jednat jako s cennými osobami stvořenými k Božímu obrazu a jím vykoupenými. 15

17 Neodplácejte nikomu zlým za zlé; přede všemi lidmi uvažujte o tom, co je dobré.

18 Pokud je to možné, pokud to záleží na vás, žijte se všemi lidmi v míru.

Toto může odkazovat na Mt 5,9 nebo Mk 9,50.

. Pavel si uvědomuje, že i tak může dojít ke konfliktu, ale nechce, aby věřící byl za konflikt zodpovědný.

Nelze porušit pravdu evangelia a oddanost Kristu, aby se člověk usmířil s těmi, kdo se pravdě brání. Dále si člověk může přát smír s druhými, ale oni mu stejnou ruku lásky nevracejí. V tomto případě je pokoj nedosažitelný ne proto, že bychom o něj neusilovali, ale proto, že se druhý člověk odmítá smířit.16

19 Nemstěte se, milí přátelé, ale dejte místo Božímu hněvu, neboť je psáno: “Má je pomsta, já odplatím,” praví Pán.

V 19. verši se ozývá Lev 19,18 a Mt 5,39 (srov. 2 Te 1,3-10).

Zákaz pomsty se vyskytuje ve SZ i v judaismu, ale bývá omezen na vztahy se souvěrci. Pavlův zákaz pomsty i vůči nepřátelům je rozšířením myšlenky, která odráží Ježíšovu revoluční etiku17.

Je těžké si představit, za jakých okolností mohla být politicky bezmocná křesťanská menšina v Římě v pokušení pomstít se svým pronásledovatelům, ale jak upozorňuje Dunn, “rostoucí a stále zoufalejší činnost zélótů v Palestině byla dostatečným varováním, jak se utlačovaný lid nebo pronásledovaná menšina může obrátit k činům pomsty, a křesťanským obcím by nebylo třeba připomínat, jak jsou zranitelné vůči nepřátelským tlakům”.18

Citace vychází z Dt 32,35 LXX.

20 Raději, má-li tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, má-li žízeň, dej mu napít, neboť tím mu na hlavu nasypeš žhavé uhlí.

20. verš cituje Př 25,21-22 a Mt 5,43-44; Lk 6,27.35.

. Jídlo a pití znamená prokazování všelijakého dobra našim nepřátelům.

Význam slov “sypat mu na hlavu žhavé uhlí” je sporný. Jedna z neplodných výkladových linií spojuje tuto větu se staroegyptským smírčím rituálem:

Izák popisuje tento rituál následovně: “Zřejmě tím, že dáš ohnivé uhlí tomu, komu jsi ublížil, dáváš najevo, že tě mrzí, že jsi mu ublížil (oheň je cennou komoditou pro lidi v poušti, kde není dostatek dřeva na vaření a topení). Pavel přebírá tuto starověkou figuru (Př 25,21-22) a upravuje ji pro svůj účel zde – takové životodárné projevy obnovených vztahů se pravidelně používají k charakteristice naděje, kterou křesťanské společenství přináší do všech vzájemných vztahů. . . . “Sypání žhavého uhlí na hlavu” není manipulativní. Je to významný životodárný čin, když sousedovi – a dokonce i nepříteli – nasypeme do hrnce žhavé uhlíky, aby si je mohl odnést na hlavě zpět do svého tábořiště, kde je může použít a užít. Tímto způsobem společenství “nepřemáhá zlo, ale přemáhá zlo dobrem”. Tento výklad má dva problémy. Zaprvé je sporné, že by Pavel znal egyptské rituály smíření, a zadruhé v Pavlově nabádání koná skutek laskavosti ten, komu bylo ublíženo, nikoliv ten, kdo se dopustil zla, jak tomu bylo v egyptském rituálu.19

Někteří raně církevní otcové a snad i většina současných komentátorů považují slovní spojení “sypání hořícího uhlí na hlavu” za odkaz na palčivé výčitky svědomí, které mohou způsobit skutky laskavosti. Skutky laskavosti mohou nepřítele přimět k tomu, aby se zastyděl a činil pokání.

Tento druhý výklad není zcela přesvědčivý, protože “žhavé uhlí” je ve SZ negativní metafora často spojovaná s Božím soudem (2 Sam 22,9.13 = Ž 18,8.12; Job 41,20-21 ; Ž 140,10; Př 6,27-29; Iz 47,14; Ez 24,11; Sir 8,10; 11,32). Měli bychom také vzít v úvahu 2. Esdras (4. Ezdráš) 16,53: “Hříšníci nesmějí říkat, že nezhřešili, neboť Bůh spálí ohnivé uhlí na hlavě každého, kdo řekne: ‘Nezhřešil jsem před Bohem a jeho slávou'”. (NRSV). Ve světle těchto pasáží se zdá, že Pavel čtenáři říká, aby trest přenechal Bohu.

Většina dnešních učenců tento názor odmítá, protože jak může člověk konat dobro druhým, když jeho konečnou motivací je, že na něj Bůh v eschatonu navrší ohnivé uhlí? Obtíže tohoto výkladu většina učenců zveličuje, protože zmínka o Božím soudu zde je paralelní s příslibem Boží pomsty v 19. verši. Skutečně to, že verše 19-20 jsou paralelní, posiluje argumenty pro to, že “ohnivé uhlí” je odkazem na Boží soud. Stejně jako se čtenáři mají zdržet pomsty, protože Bůh bude soudit (v. 19), mají také konat dobro, protože potrestá jejich nepřátele (v. 20). Dunn říká, že ἀλλά naznačuje, že verš 20 stojí v protikladu k verši 19, takže v obou případech nemůže jít o Boží soud. Uniká mu však smysl tohoto kontrastu. Kontrast mezi oběma verši se nachází v jednání věřících, nikoli v Božím soudu. V 19. verši je věřícím přikázáno, aby se nemstili, ale ve 20. verši je jim nyní přikázáno, aby konali dobro. Není však psychologicky nepravděpodobné, že by příslib Božího soudu osvobodil věřící od konání dobra svým protivníkům? Ne o nic nepravděpodobnější než argument, který najdeme v 19. verši, kde budoucí Boží pomsta osvobozuje věřící od pomsty na jejich nepřátelích. V obou případech jsou věřící osvobozeni od braní spravedlnosti do vlastních rukou a mohou konat dobro, protože vědí, že Bůh nakonec všechny křivdy napraví. Ti, kdo se nadále brání pokání, musí zakusit Boží hněv, protože jinak nemůže zůstat věrný svému jménu. Podobně i Ježíš se mohl zdržet proklínání svých protivníků, protože se svěřil Bohu, “který soudí spravedlivě” (1 Pt 2,23). Jisté vědomí, že Bůh nás ospravedlní, nás osvobozuje k tomu, abychom druhé milovali a konali jim dobro, a dokonce se modlili, aby jim Bůh požehnal (Ř 12,14) a přivedl je k pokání. Věřící se nebudou trápit tím, že nějakého utlačovatele přivedou k pokání, protože důvěřují Boží dobrotě a spravedlnosti, protože vědí, že Bůh činí všechno dobře a že oni sami si zasloužili hněv (1,18-3,20).20

21 Nenechte se přemoci zlem, ale přemáhejte zlo dobrem.

Zlo nás může přemoci, když dovolíme, aby nás tlak, který na nás vyvíjí nepřátelský svět, nutil k postojům a činům, které neodpovídají proměněnému charakteru nové říše. Pavel nás vyzývá, abychom takovému pokušení odolávali. Ale co víc, na notu typickou jak pro tento odstavec, tak pro Ježíšovo učení, které odráží, nás vybízí, abychom učinili i pozitivní krok: abychom neustále pracovali na tom, abychom vítězili nad zlem, které nám činí druzí, tím, že budeme konat dobro. Když na zlo odpovíme “dobrem”, a ne zlem, získáme nad ním vítězství. Nejenže jsme mu nedovolili, aby narušilo naši vlastní morální integritu, ale ukázali jsme před pozorujícím a skeptickým světem Kristův charakter.21

zvonivá výzva “přemáhejte zlo dobrem” (νίκα ἐν τῷ ἀγαθῷ τὸ κακόν, nika en tō agathō to kakon) je opakováním 12,20a. Zlo, které je třeba překonat, není zlo, které se usadí v srdci věřících. Je to zlo jejich nepřátel, které jim působí takové utrpení. Věřící by se neměli nechat ovládnout zlem, které zakoušejí ze strany druhých, aby se stali obětí zla (v. 21a). Jsou povoláni překonávat každé zlo konáním dobra a to, co jim k tomu dodává odvahu a sílu, je víra, že Bůh je spravedlivý soudce, který napraví každé spáchané zlo. 22

Bibliografie

Kruse, Colin G. Paul’s Letter to the Romans. Vydání pro Kindle. Wm. B. Eerdmans Publishing Company, 2014.

Metzger, Bruce M., vyd. A Textual Commentary on the Greek New Testament [Textový komentář k řeckému Novému zákonu]. Druhé vydání. Hendrickson Pub, 2005.

Moo, Douglas J. The Epistle to the Romans. Wm. B. Eerdmans Publishing Co. 1996.

Schreiner, Thomas R. Římanům. Vydání pro Kindle. Baker Academic, 1998.

Witherington III, Ben, and Darlene Hyatt. Pavlův list Římanům: A Socio-Rhetorical Commentary. Kindle Edition. Wm. B. Eerdmans Publishing, 2004.

  1. Kruse 2014, 474-475)
  2. Moo 1996, 775
  3. Schreiner 1998, Kindle Locations 12892-12896
  4. Moo 1996, 777-778
  5. Witherington III 2004, 293
  6. Kruse 2014, 476
  7. Kruse 2014, 477
  8. Witherington III 2004, 294
  9. Kruse 2014, 478-479
  10. Moo 1996, 781
  11. Witherington III 2004, 295
  12. Moo 1996, 780
  13. Kruse 2014, 481
  14. Witherington III 2004, 296
  15. Schreiner 1998, Kindle Locations 12988-12991
  16. Schreiner 1998, Kindle Locations 13066-13069
  17. Moo 1996, 787
  18. Kruse 2014, 483
  19. Kruse 2014, 484-485
  20. Carpenter 1998, Kindle Locations 13108-13124
  21. Moo 1996, 789-790
  22. Carpenter 1998, Kindle Locations 13124-13128
Inzerce

.